Něco k poučení, zamyšlení, případně i zasmání:

Oblasti Slovácka

Podluží

Severní - Mikulčice, Lužice, Josefov, Dolní Bojanovice, Starý Poddvorov, Prušánky
Hanácké slovácko
Jižní - Ladná, Stará Břeclav, Poštorná, Chorvatská Nová Ves, Hlohovec, Kostice, Lanžhot, Tvrdonice, Hrušky, Týnec, Moravská Nová Ves

Hanácké slovácko

Hustopečská oblast (jižní) - Čejkovice, Čejč, Kobylí, Brumovice, Vrbice, Bořetice, Velké Pavlovice, Velké Bílovice, Rakvice

Kloboucká oblast (střední) - Krumvíř, Klobouky u Brna, Diváky, Těšany

Ždánská oblast (východní) - Ždánice, Žarošice, Archlebov, Věteřov, Lovčice

Dolňácko

Dolňácko kyjovské - severní - Kyjov, Kelčany, Vlkoš, Osvětimany, Vracov
- jižní - Milotice, Vacenovice, Ratíškovice, Dubňany, Mutěnice, Hovorany, Svatobořice, Mistřín
Luhačovické Zálesí - hranice vede od Újezdce u Luhačovic a Bojkovic, na sever k Otrokovicím do Vizovic, uprostřed s Luhačovicemi, na východě ke Slavičínu, na západě k Uherskému Brodu

Dolňácko strážnické - Strážnice, Petrov, Sudoměřice, Radějov, Tvarožná Lhota, Kněždub, Tasov, Hroznová Lhota, Kozojedky, Žeraviny

Dolňácko hradišťské - Uh. Hradiště, Uherský Ostroh, Polešovice, Nedakonice, Kostalany, Boršice, Zlechov, Tupesy, Velehrad, Modrá, Staré Město, Mařatice, Sady, Kunovice, Huštěnovice, Jankovice, Babice

Dolňácko uherskobrodské - Uh. Brod, Hluk, Vlčnov, Dolní Němčí, Boršice u Blatnice, Slavkov, Šumice, Bánov, Komňa, Nivnice, Těšov, Havřice, Veleny

Horňácko 

Obce - Velká nad Veličkou, Hrubá a Malá Vrbka, Kuželov, Javorník, Nová Lhota, Vápenky, Suchov, Lipov, Louka

Moravské Kopanice

Spádová obec Starý Hrozenkov a obce - Lopeník, Vápenice, Vyškovec, Žitková, Strání, Korytná, Březová, Bystřice pod Lopeníkem

Luhačovické zálesí

Lidová píseň

Člověk ani nemusí být žádný velký teoretik, graduovaný folklorista, aby si uvědomil jednu podstatnou okolnost - podle mého mínění velmi významnou. Lidová píseň je i z historického pohledu specifický útvar lidské nehmotné kultury, její vznik, ale hlavně bytí či nebytí, úzce souvisí s jejím zápisem (záměrně se vyhýbám slovu záznam - to totiž v sobě zahrnuje i moderní metody "audio - vizuálních" zápisů). Všichni víme, že v předcivilizačních anebo chcete-li v předvzdělanostních obdobích se písně "pouze" zpívali, tradovali se ústním podáním, jehož nedokonalost, lidská paměť, plynoucí čas, ovlivňovaly jejich proměnlivost, v neposlední řadě i životaschopnost. Občas si představuji, kolik písní bylo díky tomu výrazně změněno, zapomenuto ...

Samotný, klasický zápis má podle mne, zjednodušeně řečeno, dvě historické fáze. První fáze souvisí s objevem písma, druhá - notového zápisu. Co je ale nejdůležitější, že je výrazně ovlivňován jejich "nositeli" - jedinci znalými písma, případně not.

Co se týče písma, zápisu textu, je zde situace, na první pohled, celkem jednoduchá - po formální stránce (i když možná existuje hodně písní, které jsou zapsány v dosud nerozluštěných nebo v již zapomenutých jazycích), obsahově už to není tak jednoznačné - ten dost často ovlivňovala autorova "autocenzura", ovlivněná historicko - kulturními souvislosti vzniku textu, případně specifické okolnosti interpretačními. V doslovu Sušilovy sbírky je např. zmiňováno, že obsahuje jen minimálně erotických, "lechtivých" písní, asi nejspíš proto, že jejich interpreti nebyli schopni vyrovnat se faktem, že je zpívají knězi na faře, který si je dokonce zapisoval. Slyšel jsem i jinou interpretaci, kde se tvrdí, že sám Sušil tyto písně vyřadil, nevím. Osobně se spíše kloním k prvnímu názoru i proto, že písně byly interpretovány v pro ně neodpovídajícím prostředí, za "nevhodných" okolností (na erotické písně zpěváci neměli to správné "naladění", s těmi by se Sušil mohl setkat nejspíše v hostinci, případně vinném sklepě). Další možnost cenzury pak skutečně vychází přístupu jejího zapisovatele - dovolte mi uvést jeden zajímavý a docela legrační příklad:

Zapisovatel písně "Udeřilo tři čtvrtě na sedmú" pan učitel Josef Václav Hauerland z Uh. Brodu, ji opatřil následující poznámkou - cituji: "Píseň tuto dal jsem již v roce 1890 profesoru Leošu Janáčkovi, jak dlel o prázdninách v Luhačovicích. Líbila se mu poslední sloha svou lidovou erotikou.

Enom ty ňa můj koníčku pěkně nes,

přes ty hory, přes ty doly, přes ten les.

Ať se svú milú, poležím chvílu,

na dvorečku, na senečku, ešče dnes.

S dětmi jsem pak zpíval třetí slohu s touto pozměnou v textu:

Ať se svú milú, postojím chvílu,

na dvorečku, v okénečku, ešče dnes."

Tento příklad dokládá celkem přesvědčivě, že zapisovatelé, z řad inteligence - dlouhou dobu to byli zejména učitelé a kněží, podřizovali svůj zápis, řečeno odborně "trvale vlivům umělé kultury nebo působení příbuzných forem institucionálních (náboženství, výchovy, morálky apod.)".

Další možný přístup k textu písně jsem nalezl v práci Fr. Bartoše, pod názvem "Příspěvky k textové kritice lidových písní". Zvěčnělý sběratel zde v souvislosti "s ústním podáním písně z pokolení na pokolení" uvádí - "Tím se stávalo, že nebyla pokaždé každá píseň věrně reprodukována, nýbrž často produkována, a dle většího neb menšího nadání pěvců buď zlepšena neb i zhoršena. Odtud tolik variantů neboli různých čtení týchž písní v našich sbírkách. Majíce mezi takovými varianty volný výběr, vybereme si zajisté text nejlepší." Tato slova pak dokládá několika příklady srovnání textů písní ze sbírek Erbena, Sušila a svých vlastních, které pohříchu vnímá jako ty nejlepší a co je zajímavé, i nejlogičtější. Na jiném místě Bartoš cituje na podporu svých argumentů z dopisu F. L. Čelakovského Fr. Sušilovi ze dne 21. října 1828: "Některou částku ve Vaší sbírce obsažených písní již též z Moravy mám, ač s jiným variantem; tím by se též lepší čtení ledakde upraviti dalo". Bartoš pak k tomu dodává - "A skutečně, po této stránce důležitost variantů jest nemalá, leckterou píseň lze jimi podstatně zdokonaliti a dodat jí mnohem větší ceny básnické."

Na tomto místě mě napadá zajímavá paralela - je zvláštní, že například ve výtvarném umění, insitní tvůrce (ve významu tvorby neškolených amatérů), chcete-li "naivní umělce", nikoho ani nenapadne opravovat, "zdokonalovat", posuzovat logiku jejich díla. Naopak, cení se jejich originalita, autenticita, "jiná logika, jiný pohled", a týká se to nejen stránky obsahové, ale i formální.

Samostatnou kapitolou je otázka stáří a vznik lidových písní - určitě existují od "nepaměti" - krásné české slovo, kolik má jen významů, mnohé korelují právě s našim tématem. Ale při podrobném zkoumání této kapitoly se zde opět "vynořuje" slovo zápis. Nejstarší lidová píseň bude ta, která byla jako první zapsána - toto konstatování je ale relativní - už jsem výše uvedl - lidové písně "existují od nepaměti". Faktem je, že nejstarší zápisy se skutečně dají vystopovat, pohříchu však v církevních kancionálech. Mnozí teoretikové z toho pak usuzují - např. i Vl. Úlehla, že lidové písně byly právě ovlivněny církevními zpěvy, a tudíž nevznikly spontánně - "z lidu", ale vlivem vyšší kultury - jinak řečeno - "lidé si zpívali melodie, které slyšeli při bohoslužbě, jen je opatřili světským textem".

Co když ale tomu bylo jinak. Když se zamyslíme na vývojem církevní hudby, zjistíme, že při bohoslužbách se skutečně zpívalo - zpívali však pouze kněží, případně později školení zpěváci (schola cantorum), kteří se orientovali v notovém zápisu - v ranném středověku to byly neumy, ale i v textu - normativem byl gregoriánský chorál. Teprve značně později bohoslužby doprovázejí zpěvy věřících. A právě tehdy bylo nutné se zamyslet jak písně věřící naučit, když neuměli číst text a už vůbec ne noty. S textem to nebyl takový problém, lidé se vše potřebné učili zpaměti, ale co s s nápěvem. A tak autoři církevních písní přišli s jednoduchou metodou - k textu zpěvákům sdělili - "zpívá se na obecně známou notu" - rozuměj melodii. A obecně známé melodie byly právě ty lidové písně, které si lidé zpívali od "nepaměti" - jen byly opatřeny jiným textem.

Gracian Černušák (1882 - 1961) ve svém Dějepise hudby z roku 1930 (Brno, 1930, II. zcela přepracované vydání), ve II. kapitole - Základy středověké hudební kultury a v podkapitole 9. Světská píseň a instrumentální hudby má na str. 56 "odrážku" - Podstata lidové písně světské. Uvádí zde: "Od nepaměti trvá lidová píseň. Poměrně nejlépe můžeme vystihnout její podstatu, bereme-li jako její nejdůležitější známku obecnou platnost. Píseň, jež se líbila a žila nejen v určité společenské vrstvě, nýbrž která po delší dobu odpovídala vkusu valné většina národa je písní lidovou. Podle nejnovějšího bádání není lidová píseň zjev tak zcela samostatný a původní, za jaký se dlouho pokládala. Nejdůležitější její prameny byly liturgický zpěv, jehož melodie slýchal lid v chrámu a jež si přetvářel zvláště po rytmické stránce, dále pak umělá a instrumentální hudba".

Nebyl by to Gracian Černušák, aby ve svém Přehledném dějepisu hudby z roku 1946 (Brno, 1946, I. Vydání) napsal, v kapitole 10. Světský zpěv, úplně něco jiného: "Od nepaměti žila lidová píseň. Měly jí také všechny národy západoevropské dávno před příchodem křesťanství. Byla věrným odrazem duchovního života lidového a velmi dlouho vydávala svědectví o jeho někdejší povaze, když byl již pozměňován novými názory náboženskými a vymoženostmi civilizačními a kulturními. Proto proti ní horlilo duchovenstvo a snažilo se ji vyhladit; ozývaly se v ní ohlasy starých náboženských představ a obyčejů. Jenom výjimečně se o ni zajímaly vyšší vrstvy. Karel Veliký dal ji prý dokonce sbírat. Právem se můžeme domnívat, že na původní ráz její melodiky působil později gregoriánský chorál, umělá písňová a nástrojová hudba. Vliv chorálu nebyl však, jak dokazují dějinné výsledky, valně silný, poněvadž se duch jeho melodiky, spjatý s církevními tóninami, zásadně lišil od předvídavosti durové a mollové, jež byla pevně založena v rasových podmínkách většiny západních národů. Důkaz původními prameny je pro větší část středověku nemožný, neboť teprve z posledních jeho století se můžeme opřít o přesné záznamy melodií. Namnoze známe je jenom v podobě, jakou jim dala úprava v duchovní píseň anebo ve tvaru, v němž se staly oporou (cantus firnus) vícehlasé skladby."

V Brně, 2018

Leoš Zdeněk Janáček

Covidová 

(na obecně známou notu)

Covide, covide,

cos nám to udělal,

/:chybí nám piesnička,

víno a ementál.:/

   +++++++++

Víno a ementál,

naše frajárečky,

/:kdy si my vrzneme,

na milé húsličky.:/

Mužský kroj, jeho vliv na mužskou a ženskou sexuální atraktivitu obecně, s důrazem na situaci starších mužů

Vážení přátelé, dovolte mi na tomto místě, seznámit Vás s mým závažným objevem v oblasti "Sexuálně-sociologického národopisu". Už samotný mnou nově vymezený a pojmenovaný obor národopisného bádání je v tomto ohledu významný počin, nebyl bych to však Já "strýc Leoš Zdeněk Janáček", abych se omezil pouze a jen na to.

Při mém dlouholetém působení v brněnském Slováckém krúžku, při mých častých kontaktech s folklorní scénou, folklorním prostředím, studiu různých hmotných i nehmotných materiálů, literatury, v neposlední řadě při samotném nošení kroje, případně jeho součástek, jsem si začal všímat a uvědomovat jisté sexuální konotace, které jako by latentně, archetipálně a mnohdy přímo symbolicky, tuto oblast života lidu doprovázejí.

Vzato retrospektivně, prvním impulzem pro bádání v oblasti výše zmíněného "Sexuálně-sociologického národopisu" (pochopitelně v té době toto odvětví nebylo pojmenováno, tedy neexistovalo, to jsem učinil nyní až já), byl jeden z dílů úspěšné trilogie o "Básnících", nejspíš druhý díl, kdy hlavní hrdina poučuje svého moravského kolegu, mimo jiné, i o sexuální funkci kroje - jeho význam pro udržování zdravé populace v jinak v zapouzdřených, konzervativních, poměrech folklorních regionů. Pochopitelně situaci nepopsal zrovna vědecky, ale v jisté lapidární zkratce, když konstatoval, že sexuální kontakt s jiným krojovým okrskem dává zúčastněným záruku, nyní cituji - "že nebudou mít blbé děti". Vědecky přetlumočeno je jasné, že zde díky tomu dochází k jisté obnově genofondu daného okrsku, který je svou tradicionální uzavřeností náchylný k degeneraci. Však také o tom máme mnohé doklady, kdy při lpění na rodových tradicích - viz šlechta, případně na izolovaných místech - v odlehlých vesnicích, k tomu skutečně docházelo - tito jedinci měli a mají skutečně "blbé děti" - jako důsledek genetického jevu, kolegy veterináři pojmenovaný odborně a pregnantně - "příbuzenská plemenitba".

Je zajímavé, že v této souvislosti je možné zaznamenat odlišný přístup mužů a žen. Zatím co krojovaní muži podvědomě velmi opatrně akceptovali kontakt s jiným mužským krojem, většinou jej naopak razantně, přímo brachiálně negovali. Ženy tato jinakost spíše přitahovala. Jejich manželé pak z čiré neznalosti a nepoučenosti jejich občasnou vstřícnost hodnotili nevědecky, pohříchu, někdy dosti vulgárními výrazy, také o brachialitu nebyla nouze. Vědecky vzato, ženy tímto svým chováním jen podvědomě manifestovali připravenost ozdravovat místní genofond - což je možné naopak hodnotit jako pozitivní chování - to však víme my, vědci. Na tomto místě chci poznamenat, že ona popisovaná vstřícnost žen k "jinakosti" v současné době, zejména v městských aglomeracích už nemá tento ozdravný význam, jejich přehnanou vstřícnost pak není od věci hodnotit nevědecky.

V této souvislosti by někoho mohlo napadnout, že díky sociální fluktuaci, překonání sociálních a ekonomických bariér, kroj přestal plnit onu výše již zmiňovanou očistnou reprodukční funkci. Je to skutečně fakt. Na druhé straně jsem si však uvědomil, všiml, a hlavně i empiricky ověřil, že stále ovlivňuje partnerskou sexuální komunikaci, je schopný svému nositeli vytvořit jistou pozitivní sexuální auru.

Uvedu několik příkladů - téměř neustále, díky mému působení ve Slováckém krúžku, mám příležitost sledovat proměny celkem tuctových jedinců obého pohlaví v šohaje i šohajky - v krasavce a krasavice. Mnohdy vhodně volený kroj - např. kyjovský, u dívek, je schopen zakrýt i výrazné nedostatky v různých anatomických oblastech např. pozadí. Na tomto místě, abych se nějak žen nedotkl, se v dalším výkladu zaměřím na muže - zejména nás starší.

Jednu srpnovou neděli jsem v Čejkovicích zažil na vlastní kůži proměnu stréců v šohaje - když se převlékli do svých krojů, ve kterých vystupují jako mužský sbor - vůbec jsem je nepoznával. I moje žena, znalá všední reality, na místě konstatovala, že "jsou sexy" a dost mne tím z počátku i vylekala. Navíc, kroj nejspíš pozitivně ovlivňuje i svého nositele, poněvadž chlapi v nich působili velmi temperamentně, v jednu chvíli se dokonce pustili i do verbuňku. Já sám verbuňk zatím neumím, ale když ho hrají - už to se mnú také šije - jsem-li v kroji. Po této konfrontaci s folklorní realitou jsem ženě spontánně sdělil tento vědecký závěr - cituji - "mužům po padesátce bych nařídil chodit v kroji povinně - v jejich zájmu". Na druhé straně, když akce skončila a někteří šohaji se začali na místě převlékat - kouzlo bylo to tam. Opět je tu vědecký závěr - chceme-li využít sexuálního účinku kroje skutečně efektivně, je potřeba se jej zbavovat bezprostředně před výkonem případně zamýšleného milostného aktu, nejlépe však ve tmě. Tato poučka pak platí i pro ženy.

Já sám, po tomto objevu, mám-li "chutě", chodím do ložnice zásadně v kroji. Pravda je, že s přibývajícím věkem "chuti" ubývá - aspoň mi kroj déle vydrží. 

V Brně, 2018

Leoš Zdeněk Janáček